Odpuštění

18. srpna 2009 v 14:25 | Eileen |  Jednorázovky

Takže tuhle povídku jsem napsala před 2 měsíci do VLS k Týnce. Měla být na téma Odpuštění. Tenkrát mi dala zabrat, protože se mi restnul komp s téměř celou povídkou a já blbka to neměla uložené. Nakonec jsem ji tedy trochu pozměnila. Mno a jak už je mým zvykem inspirovala jsem se jedním dílem Kriminálky. Když ho nepoznáte tak se netrapte, není to vaše chyba, ale jen neschopný autor x) Tak přeji příjemné čtení (s notnou dávkou ironie x)


Panebože jak se to mohlo stát. Proč, sakra, proč? Vyděšeně se dívám před sebe.
Blond vlasy nepřirozeně rozhozené po polštáři. Narůžovělé tváře a růžové rty.Všechno vypadá normálně. Jako by spala.
Jenže ona nespí. Na pár hodin si odpočinula od utrpení, které ji pronásleduje a bude pronásledovat celý život.
Náhle otevře oči a vyděšeně se rozhlíží po místnosti. Ty oči nevypadají normálně. Mají svou modrou barvu a stále jsou tak hluboké, že by se v nich člověk mohl utopit. Jsou však nepřirozeně vytřeštěné a odráží se v nich děs. Odráží se v nich všechno zlé, co se za posledních pár dní stalo.
Pohladím ji po tváři a pošeptám: "Neboj se, jsem tady s tebou".
Modré studánky opět zmizí pod očními víčky a za chvíli pravidelně oddechuje.
Hledím na ni a říkám si proč zrovna ona. Proč ne já?! Je to moje vina. Neměl jsem jí nikdy komplikovat život. Neměl jsem ji potkat. Mohla by ještě vidět. Mohla by…. Ach jo. Mohla být šťastná.
Od první chvíle co jsem ji viděl, tak jsem se do ní zamiloval. Do jejího nádherného úsměvu, který ji vždy prozářil, do jejích nádherných očí, které se vždy tak rozzářily, když byla šťastná.Teď jsou ty oči mrtvé.
Začali jsme spolu chodit. V životě jsem nebyl s nikým tak šťastný jako s ní. Dokázala mě rozesmát, když mi do smíchu nebylo, pomohla mi, když jsem měl problémy. Všechno bylo až moc dokonalé. Mělo mě to varovat. Jednoho dne jsem se dozvěděl, že z vězení utekl muž, co mě před pár lety sledoval, zabil kvůli mně člověka a málem se mu povedlo udělat mně to samé. Naštěstí ho včas našli a odpykával si ve vězení svůj trest.
Teď byl však znovu na svobodě. Jako jeho první cíl určili jeho pomstu. Pomstu mně. Tomu jež ho do vězení dostal. A tak mne 24 hodin denně sledovala hlídka. Pro jistotu jsem se také mimo práci s nikým moc nebavil, abych nikoho neohrozil. Byla to jedna z nejhorších etap mého života.
Pátrali po něm neustále, několikrát pročesali nejbližší okolí Las Vegas, ale stále nic. Jako by se do země propadl.
Po 3 týdnech jsem polevil na ostražitosti a už po měsíci jsem žil stejně jako donedávna. Pořád mě sice hlídali, ale většina lidí věřila, že už je dávno z hranicemi. Já také. Bohužel. Jednou jsem s ní byl u mě doma. Uplynuly 2 měsíce od jeho útěku a já už ho dávno neřešil. Byl jsem šťastný, že mohu být opět s ní a s dalšími lidmi, které mám tolik rád.
Toho večera jsme se dívali na televizi. Vzpomněl jsem si, že jsem si něco zapomněl v autě, a tak jsem opustil dům. Na pár minut. Pár minut, které toho změnily tolik. Když jsem se vrátil nemohl jsem ji nikde najít. Prošel jsem několikrát celý dům, ale nikde nebyla. Hrozně mě to vyděsilo. Chtěl jsem zajít ven k hlídce pro pomoc, když se za mnou posměšně ozvalo: "Jestli hledáš tu svoji blondýnu, tak ji máš tady".
Ano, byl to on. Ten, který mě před lety pronásledoval a málem mne zabil. A držel ženě, kterou miluji, hlaveň pistole u spánku.
"Ani se nehni nebo to schytá mezi oči" sykl.
Vyděšeně jsem hleděl na jeho ruku s pistolí. Ano, byl toho schopen. Vypadala vyděšeně. Pak jsem si všiml, jak jezdí volnou rukou po stole, aby si toho nevšiml.
Všechno ostatní se seběhlo strašně rychle. Nahmatala na stole těžkou sochu a pokusila se ho udeřit do hlavy. Bohužel si toho v poslední chvíli všiml, ustoupil dozadu a narazil do skleněné stěny. Ji stáhl sebou. Všude bylo mnoho krve a skla.
Rychle jsem vyběhl ven pro pomoc. Modlil jsem se aby byla v pořádku, aby to přežila. Ano přežila to. Sklo se jí ale dostalo do očí a ona bude navždy slepá.
Policie zjistila, že celou tu dobu žil u mě na půdě. Sledoval mě celé dny. Nechtěl mě jen zabít, chtěl abych skutečně trpěl, a tak se rozhodl jí ublížit. To se mu povedlo. Dokonale.
Ona je navždy slepá a mě pronásledují výčitky svědomí a budou mě pronásledovat celý život. Kdybych se býval byl podíval na půdu, kdybych si dával pozor…. Můžu za to já. To já jsem ji zbavil života, který tolik milovala, to já jsem ji zbavil zraku.
Naposledy si prohlédnu její nádhernou tvář, skloním se k ním a pošeptám: "Neboj se, zítra zase přijdu". Pohladím ji a opustím pokoj, který je nyní jejím domovem a zároveň jejím vězením.
Snad mi jednoho dne odpustí. Odpustí jak jsem jí zkazil život. Jak jsem ji svou sobeckostí zničil zbytek života. Doufám, že se mi dostane odpuštění, které si vůbec nezasloužím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Patty Patty | Web | 18. srpna 2009 v 15:50 | Reagovat

jee, tak to jsem moc ráda x) já jako obvykle Flacka xD a ty??

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama